Pečovatelská
služba

Text vnučky klientů pečovatelské služby z roku 2017.

Text vznikl po ukončení služby.

Vnučka se nás zeptala: „Co pro Vás mohu udělat?“ A naše odpověď: „Napište nám, jaké to bylo z Vašeho pohledu mít pečovatelskou službu u prarodičů, napiště nám, jak jste nás jako službu vnímala.“

I díky jejím podnětům víme, že má naše práce smysl …

„A co mám z města dovézt tobě, Popelko?“ A dále už to známe. Popelka dostane 3 kouzelné oříšky, které jí vyčarují prince. Naše nároky na to, co bychom chtěli sami nalézt uvnitř skořápky se s věkem různí. Nalezneme prince, máme děti, domy … a čas nezadržitelně běží. Nám pro radost, což vidíme třeba právě na svých ratolestech. Mnohým prarodičům ale v ten samý okamžik pokradmu mizí schopnost udržet si vzpomínky, které ještě nedávno byly jejich pevnou součástí. Staneme se tak svědky postupného loučení s realitou života lidí, kteří kdysi v plné síle patřili do našich životů a přejeme si pro ně z oříšku vytáhnout jediné – důstojné stáří.

V dnešní době považujeme kvalitní péči o lidské tělo téměř za samozřejmost. Ona to vlastně není žádná velká věda. Pečovat ale tak, aby se člověk před námi neproměnil v „něco“, o co se staráme, ale aby byl stále „někým“, to už je mnohem složitější disciplína.

Zajde-li zdravotní stav blízkých do úrovně, na niž i přes veškerou snahu nemáte kapacity, máme v naší zemi štěstí, že nezůstaneme v začarovaném kruhu, ale objeví se před námi pečovatelský trojúhelník. Klient, o něhož se pečuje, — pečovatelská služba — rodinní příslušníci. A pro všechny zúčastněné jsou tu jen dvě možnosti – buď to bude Bermudský trojúhelník, který všechny stáhne s sebou, nebo životní příležitost, kdy budeme brát vše z pohledu Lásky jako trojjedinost, která nám v jiné podobě vstoupila do života.

Jako pečovatelská služba máte před sebou mnoho překážek, které musíte přeskočit, než se vše vyladí ke spokojenosti všech. Jste instituce. A tou být musíte a zároveň nesmíte být. Vstupujete do našeho prostoru, našeho světa, zahanbujete nás, že děláte to, co bychom měli dělat my. Radíte nám, protože primárně pracujete pro potřebného a to je v pořádku – jenže proti vám hraje kontext – ten bezmocný dědeček a babička kdysi býval někým jiným. A vstoupit do tohoto bitevního pole a oddělit minulost od nutné současnosti je to nejdůležitější, čím je třeba začít. Alespoň u klientů, jako jsme byli my všichni. Mám pocit, že tohle jste zvládli výborně, i když vás to muselo stát strašně moc sil.

Vím, že to není obsahem práce pečovatelské služby, ale pokud by někdo citlivě vysvětlil rodinným příslušníkům i duchovní rozměr dané životní kapitoly, zřejmě by se rozplynuly třecí plochy, které vždy jasně vstupují do péče takového druhu. Osobně nemám ráda sociální služby právě za tu sterilitu a odtažitost, kterou si nárokuje Zákon o sociálních službách (který je alfou a omegou vzdělávání soc. pracovnic). Nikdy nedokážete s lidmi zázraky, když jim neukážete, že zázraky existují. A to, že to s dědou a babičkou nakonec vlastně dopadlo docela dobře, a že se něčím v našich životech hnulo, zázrak je. Měli byste mít v týmu člověka (psychologa nebo kněze), který bude pracovat s rodinou! Supervizor je dobrá věc, ale jeho úkolem je dávat náhled a podněty, ale je třeba mít jednoho, kdo bude daleko od péče, tedy nestranný, a zároveň bude umět být blízko.

Rodinní příslušníci jsou kapitola sama pro sebe. Každý z nich má v péči jinou roli. Některý je chytrý jak ruské rádio, jiný arogantní, další zmatený, lhostejný, „odborník“, kazič celé péče a občas se ty role střídají třeba u jednoho člověka. Vaše role je to všechno ustát a vybalancovat, nastavit hranice a stále mít na zřeteli klientovo dobro.

Trochu jste se místy v té péči hledali, učili jste se s námi za pochodu, protože jsme byli trochu složitější oříšek. Těch změn bylo moc a byly v poměrně rychlém sledu. Určitě bych doporučila lepší výběr lékařů, kteří vstupovali do péče o mé prarodiče. Je nezbytně nutné vyprofilovat perfektně fungující tým navázaný na danou péči. Když se paní psychiatrička ptala mé babičky na to, jaký rozdíl je mezi černochem a kominíkem, tak se mi tmělo před očima, protože to je přesně věta, které jsme se na fakultě smáli před 13 lety na semináři psychiatrie.
A v Poličce evidentně ještě frčí. Ale gerontopsychiatrie je na míle vzdálená tomu, co jsme si od této paní doktorky odnesli – brala nás zcela milně jako nepřátele. Je nezbytné umět navázat rodinné příslušníky, hlavně ty, kteří o to skutečně stojí. Nastavení léků, tedy elementární obsah její práce, je rovněž samostatnou kapitolou. Také jsem, myslím správně, pochopila, že paní doktorka nás měla z pozice autority přesvědčit o tom, co vám se až tolik zpočátku nedařilo. Ale ona u nás neměla tu autoritu, vy ano, takže to nebylo třeba. Chápali jsme celou dobu, co po nás chcete, jen to prostě v rámci znalosti onoho kontextu společného života s babičkou a dědou, v daný okamžik nešlo. I rodinní příslušníci potřebují čas na to, aby v nich ty informace dozrály. Sama za sebe musím říct, že jsem si nikdy neuměla představit, kolik proměnných vstupuje do života ve chvíli, kdy někdo, koho má člověk rád, dostane Alzheimerovu demenci.

Co se týká klienta, tak si myslím, že je to jednoduché. Potřebují cítit vztah – onen mnohokrát omílaný lidský vztah v pomáhajících profesích. A od chvíle, kdy děda a babička vycítili, že jim ten vztah jste ochotny dát, tak se začalo v té péči dařit. A jak se říká, kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem – a děti potřebují lásku a respekt. Pak to funguje.

Jsem vděčná za to, že jste dokázala sestavit tým, ve kterém není ani jedna jediná, která by to kazila. Vděčná za všechny úsměvy, které jste daly mým prarodičům. Za trpělivost. Za to, že jste se do toho domu vždycky vrátily a pečovaly, že jste se chtěly oběma přiblížit. Za to, že jste nezneužívali moc, ale používali Lásku. Za to, že jste stála vždy za svými klienty. Za to, že mohli žít nejdéle jak to jen šlo důstojným životem u sebe doma, což bylo vždycky jejich přání. Za to, že jste udělaly mnohokrát mnohem více, než bylo vaší povinností, ale strašně to pomohlo. Za to, že se člověk teď méně bojí bezmoci stáří, když ví, že péče o něj může vypadat i takhle. Stáří je sice oříšek, ale i ve stáří lze zřejmě najít poklad.

 

A teď trochu duchovní linka:

Jednoho dne jsem poprosila Boha o spolupráci „Prosím, postarej se o babičku a dědu. Tohle je už prostě práce pro Tebe. Vím, že cokoli uděláš, bude k dobru nás všech. Byl úplněk. Hned ráno se stalo. Děda zůstal ležet na zemi neschopen se zvednout a dále už to znáte. V ten den nad domem babičky a dědy zářila barevná duha, kterou jsem na tomhle místě nikdy neviděla.

Zázraky jsme asi schopni vidět, jen když jsme ochotni spatřit jejich vzdálené odlesky. A tak, Bože, díky:

  • za to, že jsi pustil do našeho srdce bolest, kterou umí způsobit jen blízkost smrti, která bere život, ale zároveň dává vytrysknout slzám, lítosti, moudrosti, pochopení, studu i prozření, dej ať z té bolesti vzejde hluboký vnitřní klid pro všechny, kteří byli otročeni dědičným trestem
  • za ten dar, že syn, co kdysi býval dítětem, dnešní noci naposled chrání svoji matku, která byla kdysi mladá
  • za to, že ti, co pečují, se opírali o dar Lásky a nikoli moci
  • za to, že jsi nastavil čas, aby se přátelé mohli naposledy obejmout v pochopení, které není určeno pro všechny
  • za uvědomění, že život máme půjčený jen na chviličku, a proto je třeba s díky doprovodit odcházející a hluboce milovat naše současné

A nezbývá než věřit v to, že vše, co se stalo, se stalo k dobru nás všech.